SMS soutěže o ceny
Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954). Egypt má vyvinutý energetický trh založený na uhlí, ropě, zemním plynu a vodní energetice. Značné zásoby uhlí se nalézají na severovýchodě Sinaje a těží se zde přibližně 600 000 tun ročně. Ropa a plyn se vyrábějí v pouštních oblastech na západě, Suezském zálivu a v Nilské deltě. Egypt vlastní značné rezervy plynu, v 90. letech 20. století se odhadovalo kolem 1 100 000 m3, a vyváží jej také do mnoha zemí. V zemi je asi 10% míra nezaměstnanosti a 11% míra inflace. HDP na obyvatele zde dosahovalo v roce 1997 1080 USD. Měna je Egyptská libra (LE) = 100 piastrů (1 USD = 5,70 LE). Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954).
Egypt je známý především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu. Jádro mnohých dovolených v Egyptě většinou spočívá v návštěvách starověkých pokladů, ať už jde o pyramidy nebo skvostné chrámy, stále více lidí v Egyptě využívá i dalších vábivých atrakcích. Za všechny jmenujme např. zájezdy zaměřené na potápěním se mezi neporušenými korály Rudého moře, na cestování po skvostné severoafrické přírodě, romantickou plavbu po Nilu nebo na hraní golfu. 18. prosince 1914 prohlásila Velká Británie Egypt svým protektorátem. Dosavadní chediv Abbás II. Hilmí byl sesazen a nahrazen sultánem Husajnem Kámilem. Po jeho smrti roku 1917 se sultánem stal Ismáíla Ahmad Fu´ád. Britové zatížili egyptské obyvatelstvo nucenými pracemi pro budování komunikací a vodovodů s velkými ztrátami na lidských životech.[3] Omezení dovozu zboží podnítilo rozvoj egyptského lehkého průmyslu.
Oficiálním jazyk Tuniska je arabština a francouzština. Oba jazyky jsou oficiální jazyky školství v Tunisku. Každý žák se začíná učit od 1. třídy arabsky a francouzsky. Angličtinu se Tunisané učí až od střední školy. Francouzština se používá převážně v obchodním a hospodářském styku. Arabština se většinou používá ve věcech duchovních a kulturních. Zajímavostí je, a málokdo o této skutečnosti něco napsal nebo zveřejnil, že Tunisané v běžném styku mezi sebou mluví "tunisky" a nikoliv jak se všude laicky píše, že mluví arabsky či francouzsky.
Podnebí se v Tunisku mění ze severu k jihu. Pobřeží Tuniska má letní teploty příjemně teplé (kolem 33 °C). Vnitrozemí Tuniska je horké, na jihu na Sahaře je až 50 °C ve stínu. Nejlepší měsíce pro návštěvu jsou: 2.polovina června-přelom září a října.
V Tunisku operuje 5 leteckých společnosti a to Tunisair, Nouvelair, Karthago airlines, Tunis Avia a Tuninter. Země leží ve směru poledníků. Znamená to, že počasí v Tunisku může být velice kolísavé s velkými výraznými rozdíly teplot mezi nocí a dnem. Na severu jsou změny v teplotách méně drastické než na jihu, kde se rozkládá Sahara. Tam se teploty přes den mohou vyšplhat až ke 40°C a noční se blížit k bodu mrazu nebo jej i překročit. Velmi významný je rozvoj turistiky, státem podporované. Průměrné pískové pláže, teplé a nepříliš čisté moře dělají z Tuniska horší turistickou destinaci. Mnoho turistů převážně z Evropy sem přijíždí zejména kvůli relativně nízkým cenám a památkám, např. Kartágu.
Kromě hlavního města Paříže (v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí) jsou největšími městy Marseille, Lyon, Lille, Toulouse, Nice a Nantes.
Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lothraringii ve středu. Z Východní Franské Říše se stala Svatá říše římská (dnešní Německo), západní část dala vzniknout dnešní Francii.
Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraniční na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika se skládá také z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém, a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém).
Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.
Itálie má malé zásoby paliv. Téměř veškerá se dovážejí. Naopak velký potenciál mají v energetice vodní zdroje. Do Itálie vede z Alžírska přes Tunisko plynovod. Zemní plyn se v malé míře těží na severu Jaderského moře, na jihu Apenin a na Sicílii. Ropa v ještě menší míře na jihu Sicílie. Stojí zde čtyři jaderné elektrárny (jejich produkce byla pozastavena na základě referenda v roce 1987), v Alpách se nachází mnoho vodních elektráren, poblíž Livorna dokonce jedna geotermická, přesto převažují tepelné. V malé míře se těží i asfalt a hnědé uhlí, přesto je Itálie v současnosti na třetím místě v Evropě ve výrobě oceli. V Itálii jsou významná ložiska mramoru, pyritu, kamenné a draselné soli, síry a rtuti. Území státu se člení na 20 krajů (regione) a ty dále na 109 okresů/provincií (provincia) a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát. Ústava je kontrolována Ústavním soudem. Prezident je volen parlamentem a krajskými sbory. Voliči volí své zástupce do senátu, parlamentu a regionálních rad.
Itálie je vysoce rozvinutý průmyslově- zemědělský stát, nejrozvinutější v jižní Evropě. Uvnitř samotného státu je velký rozdíl mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem, což zapříčiňuje i separatistické tendence na severu především v Lombardii (Milán). Převažuje export. Měnou je euro. Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n.m. včetně nejvyšší hory Monte Bianco (Mont Blanc). V nich jsou častá jezera (Lago di Garda, Lago Maggiore, Lago di Como) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n.m.
Vláda včetně premiéra a dalších členů tvoří „Vládu Jejího Veličenstva“. Je odpovědná parlamentu. Tento britský systém posléze přešel do ústavního zřízení mnoha národů, především národů Commonwealthu. Spojené království je nicméně jednou ze tří demokratických zemí světa, kde neexistuje psaná ústava (dalšími jsou Nový Zéland a Izrael) a spoléhá se na tradiční právní systém a zvyky a oddělené ústavní právo. Británie byla důležitým centrem osvícenství s velkým filozofickým a vědeckým potenciálem a významnou literární i divadelní tradicí. Bohatství Britské říše bylo stejně jako bohatství dalších velmocí té doby dáno využíváním kolonií, jež zahrnovalo obchod s otroky, a industrializací, která nastala po roce 1750. Výrazně tomu napomohlo největší obchodní loďstvo světa. Na počátku 19. století byl nicméně schválen zákon o zrušení otroctví a Spojené království se tak stalo prvním státem světa, který tento obchod trvale zakázal.
Britská města sa príkladně starají o sportování občanů, v každém je aspoň jeden bazén a sportovní středisko. Populární je aerobik, jóga, bojové umění. V parcích jsou cyklotrasy i chodníky pro jogging. Romantický venkov Východní Anglie je jednou z oblíbených oblastí pro cykloturistiku. Populární je jachting, túry na koních, horské túry, alpinismus, rafting, létání na rogalech či v balonu. Na venkov se chodí i rybařit, platí však různě přísné místní omezení.Dále tu jsou volně přístupná golfová hřiště a velmi oblíbený je běh po centru Londýna. Anglie je největší a nejlidnatější země Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Zahrnuje jižní dvě třetiny ostrova Velká Británie. Na severu hraničí se Skotskem, na západě pak s Walesem, jinak ji obklopuje moře.
Během druhé světové války zachovávalo Španělsko neutralitu. Po válce se dostalo postupně z izolace a díky své jednoznačně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu. Někteří kritici namítají, že některé z projektů byly nešetrné k životnímu prostředí. V roce 1982 stalo se členem NATO, v roce 1986 členem Evropské unie a v roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem se jednotnou evropskou měnou eurem, na které později přestoupilo.
V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.
Kanárské ostrovy: subtropické počasí, s příjemnými teplotami (18 °C až 24 °C) po celý rok. Teplotní rekordy: Santa Cruz de Tenerife 42.6 °C. Nejnižší teploty: Santa Cruz de Tenerife 8.1 °C.
Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před třemi tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.
V období 1945-1990 bylo Chorvatsko po Slovinsku druhou nejrozvinutější jugoslávskou republikou. V roce 1990 byl oficiální název změněn na Republiku Chorvatsko a v červnu 1991 vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost, což rozpoutalo válečný konflikt, který se s přestávkami vlekl až do roku 1995. Chorvatsko dnes usiluje o vstup do Evropské unie, který by se mohl uskutečnit roku 2010.
Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je nástupnický stát bývalé Jugoslávie, který se geograficky nachází na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb.
Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále dělí na opčiny (v průměru kolem 10-20) které mají podobné postavení, jako české obce. Záhřebská župa, Krapinsko-zagorská župa, Sisacko-moslavinská župa, Karlovacká župa, Varaždinská župa, Koprivnicko-križevecká župa, Bjelovarsko-bilogorská župa, Přímořsko-gorskokotarská župa, Licko-senjská župa, Viroviticko-podrávská župa, Požežsko-slavonská župa, Brodsko-posávská župa, Zadarská župa, Osijecko-baranjská župa, Šibenicko-kninská župa, Vukovarsko-sremská župa, Splitsko-dalmatská župa, Istrijská župa, Dubrovnicko-neretvanská župa, Mezimuřská župa, Záhřeb.
Za dob Rakouska-Uherska byla země pod uherskou nadvládou, a byla jediným přístupem Uherska k moři. V té době ale také čelila výbojům z Osmanské říše. 1. prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se na podzim 1918 utvořil z jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko), se Srbským královstvím, které se z v letech 1913-1918 rozšířilo o Vardarskou Makedonii, Kosovo, Vojvodinu a Černou Horu.
Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l., kdy začala nová éra řeckých městských států (např. Sparta nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy se řecká kultura stala základem helénské civilizace.
Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, střední Řecko, Thesálie, západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaea, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem, což má za následek, že když se nacházíte v jižních čtvrtích, klima je přímořské, zatímco v severních čtvrtích je horské.
Za posledních několik let se ekonomika stabilně zlepšovala tím, jak vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do Eurozóny 1. 1. 2001. Průměrný příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD (550 000 Kč, měsíčně 46 000 Kč). Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v související oblasti. Nejen to, Řecko nyní figuruje jako dovozce pracovní síly a zahraničních pracovníků (hlavně z východní Evropy, středovýchodní Evropy, Pakistánu a Afriky). Lidé z těchto oblastí nyní tvoří 10 % celkového počtu obyvatel.
Počet obyvatel je okolo 11,5 milionů (Atény okolo 4 miliony obyvatel). Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3 % patří islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina.